Česká fantasy | Naslouchač - recenze

 Na knížku Naslouchač, která zapadá do žánru české fantasy, převážně kladné recenze, ale našlo se i pár lidí opačného názoru, takže jsem se těšila až si na ni budu moct udělat vlastní názor. Takže jsem byla moc ráda, když jsem ji naposledy zahlédla v knihovně. Zaujala mě samotná anotace, její český původ a kladné recenze. Příběh je složitý a zamotaný... místy mi trošku připomínal čtení Kostičasu, hlavně svým propracovaným dystopickým světem i jistou rozvláčností ve vyprávění. Určitě však stojí za to.


Je těžké popsat v několika větách tak složitý svět, jaký vymyslela Petra Stehlíková ve své knize, ale pokusím se... Nacházíme se někdy v 24. století, svět už není, co býval. je rozdělený uměle dotvořeným Uralem, který je přejmenován na Duvalské pohoří. Jedna jeho strana je plná jedovatých výparů, které jsou drženy na své straně energetickými štíty ze zvláštního nerostu sklenitu, zatímco druhá je díky turnulům (štítům) relativně obyvatelná. Na druhé straně žili lidé z nížin a do hor přišli sklenaři, lidé, kterým se podařilo objevit vzácný nový druh nerostu, který má nevídané energetické schopnosti... aby toho nebylo málo přišla Velká válka a sklenaři byli lidmi z nížin zotročeni. V tomto světě by asi nikdo nechtěl žít dobrovolně, a přesto se do něj narodí malé děvče Ilan.

"Je to rozhodně lepší než to vaše mléko," usoudila jsem nahlas ve chvíli, kdy byla miska dočista prázdná. "Jaké mléko vyptával se Vargas a upíjel cosi červeného ze stikly. "To u té kádě," popisovala jsem místo, kde jsem nápoj našla. "V koupelovně." U stolu zavládlo ticho. Trvalo ale jen krátce, protože náhle mi v uších zaburácel smích. "Tys to pil?" zeptal se nevěřícně Vargas. (str. 168)

Ilan je čistá, nemá žádné deformace vzniklé působením sklenitu v dolech, takže by ve svých 15 letech byla odvedena do nor (nevěstinců), navíc matka vytuší její dar pro sklenit, proto se rozhodne zapřít její pravou totožnost a vydává ji za zdeformovaného chlapce. Není těžké ji ukrýt protože kromě výjimek musí všichni sklenaři nosit mantii (hábit od hlavy až k patě). Díky tomu, že existuje jako chlapec, může se Ilan naučit pracovat se sklenitem a brzy převýší ostatní sklenařské učně. Její práce se zalíbí jednomu z nejmocnějších mužů, kapitánovi pětadvacítky, který si ji rozhodne pronajmout (sklenaři jsou přece otroci). Ilan tedy víceméně proti své vůli cestuje s družinou nejmocnějších bojovníků, a ačkoliv ví, že jsou její nepřátelé, postupně se s některými spřátelí.

Cestou dolů se nám přece jen podařilo objevit pár poškozených stromů. Kůra na nich byla strhaná tak, jak mi Vargas vypravoval. Zamyšleně jsem na jeden z nich položila ruku a prsty sledovala rýhy pokrývající silný kmen, vtom mi došlo, že pocházejí od nehtů. Něco tady běhalo. Něco bylo na zemi a muži, ať už vojáci, nebo hotulové, před tím chtěli vylézt nahoru. (str. 238)

Tempo čtení bylo pro mě docela zvláštní. Knížka neubíhala příliš rychle, a přece jsem se od ní nemohla odtrhnout. Je vyprávěná z pohledu malé holky, ale přesto bych ji nejspíš nedoporučovala dětem. Je v ní pár souvislostí i narážek na současný svět, 2. světovou válku, lidské chyby, otroctví... a samotný svět je docela složitý na to, aby ho malé dítě mohlo pochopit. Pro mě však bylo vyprávění z pohledu přehnaně zvědavé Ilan milé zpestření. S každou její zvědavou otázkou se člověk dozvěděl novou souvislost tohoto fascinujícího světa. Zvláštní osobností byl samotný kapitán pětadvacítky, u něhož člověk nikdy nevěděl, na čem je. Nevěděla jsem jestli soucítil se sklenaři, nebo to byl jejich nepřítel. Jeho chování bylo plné protikladů a tím mě docela fascinoval. V jednu chvíli se o Ilan dobře staral a povídal si s ní, jindy jí předhazoval její otroctví. Jsem moc zvědavá, co se z něj nakonec vyklube. Jen mi v knížce trochu chyběl humor, kterého tam bylo pomálu.

"Vargas mi řekl, že tě asi najdu na hradbách. Co tu pořád děláš? Co je tu k vidění?" Rozhlédla jsem se po okolí a přemýšlela nad tou otázkou. Jak se mohl takhle ptát? Copak to neviděl? "Ty se rozhlížíš celý svůj život. Kdykoliv se ti zachce. Já se můžu rozhlížet až teď. Zdi sklenařského ghetta nejsou tak krásné. Věř mi." Bojovník zamrkal, ale na mou prostořekost nic neodpověděl. Tak jsem se otočila a uháněla pryč. Nechala jsem ho za sebou, aby nad tím mohl přemýšlet. (str. 291)

Zatím nevím, kam směřovala celá myšlenka příběhu, zatím se skládal spíše z drobnějších více či méně děsivých epizod... které nejspíš mířily k něčemu většímu. Přestože měla knížka pěkných 400 stránek, přišlo mi, že příběh se nestačil zcela rozvinout a některé záhady zůstaly neobjasněny... důvodem nejspíš bude, že jde zatím jen o první díl budoucí série. Bohužel o dalším dílu zatím nic netuším... ale určitě si ho přečtu (už jen proto, abych zjistila, co je to Nasterea). Knížku doporučuji všem milovníkům fantasy a dystopií, a klobouk dolů před paní autorkou za to, co vytvořila. Buďme hrdí i na naše české autory.

Autor: Petra Stehlíková

Originální název: Naslouchač

Série: Naslouchač 1

Rok vydání: ČR 2016

Nakladatelství: Host

Překladatel: -

Žánr: fantasy, sci-fi, dystopie

Počet stran: 374

Moje hodnocení: 78%