středa 4. května 2016

A kde je to cestování časem? | Můj ne tak sladký život - recenze


Musím na rovinu a hned na začátku přiznat, že název třetího dílu série Mé sladké šestnácté století je zavádějící. Můj ne tak sladký život je totiž sladký až moc. Po přečtení Příběhu dvou staletí jsem se nadějeplně pustila do posledního dílu a doufala, že už to bude jenom lepší, hlavně proto, že knížka je napsaná z pohledu více lidí. Těšila jsem se na pohled Alessandry, Lucase a možná i Austina, ale ve vyprávění se střídali jenom Lucas a Cat. Navíc je tahle knížka ukázkovým příkladem jak napsat zakončení série s hlavní tematikou cestování časem úplně bez cestování časem!


Když se Alessandře nakonec podaří zůstat ve dvacátém prvním století, Cat se naivně domnívá, že teď už bude všechno normální. Ona bude dál chodit s Lucasem a Less, která se u nich zabydlela, zase s Austinem a táta s Jennou, kterou Cat konečně vzala na milost, budou mít svatbu... Rodinou idylku nakonec zkazí Catina pravá matka Caterina, která je slavnou hollywoodskou herečkou, ale manžela i s malou holčičkou kvůli své kariéře opustila... Caterina, která celé roky o svou jedinou dceru nikdy neprojevila zájem, se zničeho nic rozhodne přiletět a obrátí všechno vzhůru nohama. Cat čeká další šok hned na letišti, když zjišťuje, že vlastně není jedináček, ale má nevlastního bratra, o kterém se matka nikdy nenamáhala nikomu říct. Ransom hraje na kytaru a vyrůstal v adoptivní rodině, navíc vypadá jako skoro přesná Ciprianova kopie (taky už vás štve, jak jsou pořád všichni někomu podobní?). Ještěže je její velkou jistotou Lucas, který by ji nikdy dobrovolně neopustil... ale, co kdyby se jeho rodiče rozhodli přestěhovat zpátky do Itálie? 
Když jsem po neklidné noci ráno otevřela oči, přísahala bych, že jsem v pokoji slyšela Reynin hlas. Přinejmenším jsem si najednou vzpomněla na to,co mí řekla, že se mám v minulosti naučit. Jsem perfekcionistka. Mám ráda všechno barevně setříděné, organizované a pod kontrolou. Bohužel život jen málokdy jde podle plánu. Během svého výletu do šestnáctého století jsem se naučila, že i když nemůžu ovlivňovat jiné lidi nebo to, co se děje kolem mě, můžu ovlivnit to, jak se zachovám já. Caterině jsem sice zatím na kloub nepřišla, ale to nevadí. Tuhle loď neřídí ona, ale. A mým cílem je být normální. (str. 87)
Co k tomu mám dodávat? S Cat jsme si nesedly už v prvním díle, takže tady nebylo, co řešit (Alessandra byla jako vypravěčka prostě lepší a Cat se mi víc líbila, jako vedlejší postava) a Lucas byl prostě pořád strašně dokonalej, i když je pravda, že tady jsem začala pomalu věřit, že je to normální člověk (mimochodem konečně jsem si všimla další podoby mezi Lucasem a Lorenzem - obě jména totiž začínají na L). Naopak jsem si opravdu oblíbila Catinu skoromámu Jennu a nevlastního bráchu Ransoma. Docela mě mrzelo, že jsem se nedozvěděla, jak pokračují Alessandra s Austinem...
"Páni..." otočím se k Lucasovi, naprosto v šoku. "Nevěděla jsem, že jsi skrytým fanoušek Deníku princezny..." Lucas se zasměje a zastrčí mi pramen vlasů za ucho. "Já ne, ale Angela ano. Poníženě přiznávám, že jsem poprosil svou malou sestřičku o radu. A protože ví, jak oba zbožňujeme výtvarku, navrhla mi, ať se inspirujeme jejím oblíbeným filmem. Jinak tohle místo patří jednomu dobrému známému mojí mámy." Podívá se na sudy s balonky, které, jak už teď vím, obsahují barvu, a pak zpátky na mě. "Trapný?" "Ge-ni-ál-ní," opravím ho. "Podívám se na svůj parádní top a zamračím se. "Ale radši jsem si na to měla vzít nějaký starý triko." (str. 113, 114)
Nebudu se tady rozepisovat jedna z mála věcí, která se mi líbila bylo, když Lucas pozval Cat na to umělecké rande (i když prostě nemůžu pochopit, proč jí sakra pořád říkal baby, copak normální kluci říkají holkám baby???). Naopak jsem nemohla pochopit, jestli je Cat tak naivní nebo zabedněná, protože po tom, co všechno jí matka provedla, si opravdu nezasloužila, aby se jí Cat tak dlouho zastávala (Vlastně mi to trochu připomnělo Kde hvězdy stále září, tam taky hlavní hrdinka nemohla pochopit, že její máma je prostě mrcha).

Konec, zvonec. Jsem ráda, že jsem tuhle sérii konečně dočetla a už od ní budu mít pokoj, vlastně jsem chvílemi děkovala bohu, že je poslední díl nejtenčí. Doporučit ji moc nemůžu, snad jen mladším a ne moc zkušeným čtenářkám, protože, kdo má už něco načteno, shledá zápletku i styl psaní poněkud jednoduché naivní a přeslazené. Knížky rozhodně nemám v plánu znovu číst, ale nakonec mi přece jenom něco daly, poučila jsem se, že žádné přeromantizované naivní dívčí románky v žádném případě číst nebudu a musím si dobře vybírat knížky, do kterých se opravdu pustím.

Autor: Rachel Harris
Originální název: My Not So Super Sweet Life
Série: Mé sladké šestnácté století 3
Rok vydání: USA 2014 / ČR 2015
Nakladatelství: CooBoo
Překladatel: Kristýna Brunclíková
Žánr: Young adult, ROMANTIKA, cestování časem
Počet stran: 208

Moje hodnocení: 56%

2 komentáře:

  1. Recenze je moc hezká, ale asi je jasné, že na knihy mě nenalákala. Tento žánr sám o sobě moc nemusím, byť věřím, že některé počiny dokáží z proudu vystoupit a být skvělým dílem. Tohle asi nebude ten případ. Tak přeji, ať se další čtené knihy líbí více :) Měj se hezky :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já bych si ji najspíš jen tak nepůjčila, ale na celou sérii mě trošku nalákal první díl o cestování časem, protože cestování časem miluju... oba další jsem si přečetla spíš proto, abych zjistila, jak to dopadne nikoliv kvůli vzletnému stylu paní autorky... Díky, teď mám v plánu Dám ti slunce, tak doufám, že mě nezklame :)

      Smazat

Budu ráda za každý komentář a budu se snažit na něj odpovědět! Uvítám nápad, radu i kritiku... můžete mi napsat i na irena.kadava@gmail.com