Nesuď knihu podle tloušťky | Aspoň trochu normální - recenze

Malé překvapení Trish Doller, které mi neuvěřitelně zvedlo náladu. Podle obálky a možná i anotace jsem čekala nějakou slaďárnu a hodnou chvíli jsem váhala, jestli si ji z poličky v knihovně opravdu vzít a půjčit, ale jsem neskutečně ráda, že jsem to udělala.

Příběh je vyprávěný z pohledu Travise, mladého vojáka, který se vrátil z Afghánistánu a snaží se opět začlenit do běžného života. Okolnosti mu to neusnadňují, protože má hlavu plnou obrazů války, kde umřel nejlepší přítel Charlie, moc si nerozumí s rodiči a než se vrátil jeho mladší bratr mu stihl přebrat auto i přítelkini.

Ještě se ani nedostaneme z naší čtvrti, když si všimnu, že spojka při řazení nějak divně zabírá. "Jak dlouho už je ta spojka taková?" zeptám se. "Jaká?" opáčí Ryan. "Vykloktaná." "Mně připadá v pohodě." Pustím spojku a auto skoro poskočí, než nabere rychlost. "V pohodě? Pracuješ sakra s autama!" "Nejsem automechanik." "Nemusíš bejt mechanik, abys poznal, že máš vykloktanou spojku." Nejspíš jsem naštvanější, než je nutný. Dobře vím, jak vyměnit spálenou spojku, ale jde oprincip. Když jsem odjížděl, tak s tím autem nic nebylo. Klasickej Ryan. Moje auto je na tom úplně stejně jako ten korejskej vojáček. (str. 28)

Travis byl neuvěřitelně sympatický hlavní hrdina (i když nemůžu pochopit, jak se někdo může k armádě přihlásit dobrovolně) a z jeho pohledu příběh ubíhal vysokou rychlostí. Na druhou stranu jsem z duše nesnášela jeho bejvalku Paige a nechápala, proč za ním furt dolejzá, když dávno chodí s jeho bratrem.

Ale potom se na nějaké obyčejné party setká s Harper, svou (ne tak úplně) kamarádkou ze školy, ke které se v minulosti nezachoval moc hezky.

Bavilo mě sledovat, jak se jejich vztah, zpočátku jen kamarádský, vyvíjí. Líbilo se mi, že tahle knížka, nejen díky Travisově pohledu, nebyla nijak přeslazená. Taky Harper byla strašně sympatická a líbilo se mi, jak mu místo radostného přivítání jednu vrazila... :D

"Můžem si dát něco k snídani?" zeptá se Moss, když nasedneme do auta. Kevlar se prodral na místo spolujezdce. "Můžeme se někde stavit," řeknu, "co byste si dali?" "Něco z Vaflovny." "To ne, už zase?" zasténá Kevlar nad Mossovým návrhem. "Věděl jsi, Solo, že už na cestě z Leujeune sem je třicet osm Vafloven? Teda, ne že bychom se stavovali na jídlo v každý z nich, ale neřekl bys, že čtyři během sedmnácti hodin je trochu přehnaný?" "Mám Vaflovny rád," ozve se Moss. Harper je nejspíš v práci, a to je pro mě dostatečně dobrý důvod tam zajet. "Zmlkni, Kennethe, pokud chce Moss do Vaflovny, tak tam taky pojedem." (str. 111, 112)

Za Travisem taky přijedou ostatní jeho kamarádi mariňáci, kteří mají stejně jako on právě volno. Mezi nimi ale chybí Charlie. Líbila se mi i jeho máma, která se hodně snažila Travisovi pomoct. Přišlo mi, že tahle knížka je hodně o vztazích.

Přestože má knížka pouhých 200 stránek, její příběh je propracovaný a je lepší než některé jiné knihy podobného žánru. Od Trish Dollerové jsem četla taky Kde hvězdy stále září, kterou mohu taktéž doporučit.

Autor: Trish Doller

Originální název: Something like normal

Série: -

Rok vydání: USA 2012 / ČR 2015

Nakladatelství: CooBoo

Překladatel: Karolina Medková

Žánr: New adult, romantika

Počet stran: 200

Moje hodnocení: 82%