středa 8. března 2017

Mateřská láska a čtyři stěny | Pokoj - recenze

Opravdu dlouho se mi nepovedlo sepsat recenzi hned po dočtení, když je člověk ještě plný dojmů a myšlenky v něm víří, jako by byly živé. Pokoj je přesně ta knížka, po které si musíte chvíli sednout. Poprvé jsem Pokoj zahlédla v létě v nějakém obchoďáku, kde jsem si (jak jinak) prohlížela knížky. Podle anotace se mi docela líbil, ale na dlouhou dobu jsem na něj zapomněla. A teď jsem si ho konečně přitáhla z knihovny, kde jsem ještě navíc vybírala mezi filmovou obálkou.

Jackovi už je pět a všechno co zná je Pokoj. Rád kreslí, čte, učí se počítat, tělocvikuje a nebo se svou Mami vyvádí cokoliv jiného. Pokoj je celý svět, teda tak to alespoň říkala Mami, venku je vesmír a lidi v televizi nejsou opravdoví. Jack je dost specifický vypravěč. Celou situaci podává svýma dětskýma očima. Pojmenovává věci oživotnělými vlastními jmény. Krutou realitu, kterou jeho máma už sedm let snáší, bere jako samozřejmost. V pokoji se cítí v bezpečí až na chvíle, kdy za Mami v noci chodí Čert. Pozoruje ho z bezpečí skříně a počítá zuby, aby ukrátil tu dlouhou dobu, než bude moct zase k Mami do postele. Čert zase nosí nedělní dárky, i když je to jen to nejnutnější, ale občas na Mami křičí. Jackova máma pokoj vnímá jako vězení, ale uvědomuje si, že k plánu útěku bude potřebovat pomoc svého pětiletého synka, takže ho nakonec do všeho zasvětí. Pro Jacka je hrozně těžké pochopit, co mu Mami vlastně vykládá. Mami to chápe, ale zároveň nesmí plýtvat časem, proto i přes Jackovy protesty plán uskuteční. Ale jak moc jsou oba připravení na setkání se skutečným světem, kde je všechno velké hlučné, spousta lidí a neznámých věcí?
Většinou nesmím malovat nikde v Pokoji ani na nábytku. Když mi byly dva, tak jsem počmáral nohu Posteli, tu co má u Skříně, a vždycky když uklízíme, Mami na to zaklepe a řekne: "Podívej, s tím teď budeme muset žít navždycky." Ale moje narozeninové vysoko je něco jiného, to jsou malá čísla vedle Dveře, černá 4 a pod ní černá 3 a červená 2, to je barva, jakou mělo naše staré pero, než došlo, a úplně dole červená 1. (str. 19)

V této knížce se podle mě dostalo velkého prostoru překladateli, protože poradit si s dětskou mluvou, zavedenými říkadly a slovními spojeními, názvy pořadů a knížek, a Jackových "slovních sendvičů" tak, aby jim čeští čtenáři porozuměli, nemohlo být úplně jednoduché. Původně jsem si myslela, že se Jack s Mami před něčím skrývají, ale pravda byla nakonec jiná. Dětský vypravěč byl geniální tah paní autorky, který rozveselil a ozvláštnil jinak vážné až trochu smutné vyprávění. Máte chuť se dozvědět, co se stane dál, a díky velmi dlouhým částem/kapitolám není šance, že byste knížku odložili. Hlavní postavy byly skvělé, byť mi oba občas lezli na nervy. Obdivovala jsem Mami za to, že se za těch dlouhých sedm let nezbláznila (mě začínalo hrabat už po třech dnech, kdy jsem byla doma nemocná... a neměla velký výběr knížek...) a Jacka vychovala nejlépe, jak to za daných okolností šlo.

"Můžou se podívat k Doře na mapu, a až přijdou, tak na ně bafnu a překvapím je." Mami se skoro zasměje, ale ne úplně. "Pokoj na žádné mapě není." "Tak jim to můžeme říct telefonem, Bořek stavitel ho má." "Ale my ne." "Tak si o něj můžeme říct jako nedělní dárek," vzpomenu si. '"Jestli se Čert přestane zlobit." "Jacku.On nám nikdy nedá ani telefon ani okno." Vezme mě za palce a zmáčkne je. "Jsme jako lidi v knížce a on nedovolí, aby ji četl nikdo jiný." (str. 99)
V první části se příběh soustředí jen na dvě hlavní postavy, ale ve druhé části, kdy se Mami s Jackem osvobodí ze zdí Pokoje, dostává knížka další rozměr, který nutí nás čtenáře k zamyšlení. Vydrželi sedm let žít v jediné místnosti pouze s tím nejnutnějším, není divu, že je pro ně zvláštní když se vrátí do moderních a často zbytečných vymožeností dnešního světa. A Jack, přestože spoustu věcí nezná, nikdy neměl kamarády a Pokoj nebyl zcela přívětivé místo, svým způsobem prožil šťastné dětství, o kterém by se spoustě dětí mohlo jen zdát. Druhá část myslím zobrazuje dnešní uspěchanou dobu. Líbila se mi i jistá narážka média a bezcitnost reportérů, když jde o jejich prospěch.

Knížka se čte úplně sama, stránky letí a vy jako čtenář se musíte nutně dozvědět, jak celý dojemný příběh dopadne. Já ji zvládla asi za dvě odpoledne. Asi nepotěším milovníky krátkých kapitol, ale každý si nemůže přijít na své. Právě delší neočíslované kapitoly nebo rovnou části dodávají četbě rychlé tempo. Samotný jazyk není náročný a čte se opravdu lehce, ale donutí vás zamyslet se nad vlastním životem i ne vždy zcela chápající společností. Pokoj by měl číst každý.
"Nechal jsem si šest hraček, ne pět," řeknu jí. "Cože?" "Jak nám poslali ti blázni fanoušci, tak jsem si jich nechal šest." "To nevadí," řekne. "Vadí, nechal jsem si šestou, neposlal jsem ji nemocným dětem." "Byly pro tebe, byly to tvoje dárky."  "Tak proč jsem si jich mohl vzít jen pět?" "Mohl sis jich vzít, kolik jsi chtěl. A spi." Nemůžu. "Někdo mi zavřel nos." "To ti jenom houstne to smrkání, a to znamená, že ti už brzo bude líp." "Ale nemůže mi být líp, když nemůžu dýchat." "Proto ti bůh dal na dýchání pusu. Plán B," řekne Mami. (str. 227)
Každého potěší, když knížku někomu doporučí a ona se líbí. Já si o ní udělala krátký referát do češtiny a přestože se mi vlastně vůbec nepovedl (no jo, měla jsem si udělat poznámky a nemluvit o takhle silné knížce z fleku...), třídní si knížku půjčila a po pár dnech mi ji vrátila s nadšeným výrazem (a čokoládou :D). Jejími slovy je knížka hlavně o mateřské lásce, ale aby tím nikoho neodradila, každý si v knížce najde to své. Doporučila ji i v jiné třídě a já ji zase doporučuju čtenářům svého blogu, protože to není čtivo natolik náročné, aby nestálo za ten zážitek.

Podle knížky byl natočen i film, který jí v posledních dvou letech zajistil trochu reklamy. Mě osobně se líbil, ale něco málo tomu prostě chybělo. Více byste se snad měli dozvědět ve filmové recenzi (teda až se dokopu k tomu ji napsat... :D).

Autor: Emma Donoghue
Originální název: Room
Série: -
Rok vydání: USA 2010 / ČR 2011
Nakladatelství: Knižní klub
Překladatel: Veronika Volhejnová
Žánr: Román, thriller, psychologie
Počet stran: 336

Moje hodnocení: 90%

7 komentářů:

  1. Zrovna jsem Pokoj rozečetla a je opravdu úchvatný, chytne a nepustí a to se tam aktuálně vlastně ještě nic moc nestalo (jsem tak na 60 stránce)...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak... ;) Jsem moc ráda, že máš stejný názor... Po dočtení zvládneš jenom zírat a přemýšlet... ;)

      Vymazat
    2. Jsem zvědavá! (taky mě nalákala kolegyně v práci :))

      Vymazat
  2. Tak to zní dost dobře! :) Po Pokoji se mrknu: :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě ho vyzkoušej, litovat nebudeš... ;)

      Vymazat
  3. Teda, ja vubec o knize netusila a je to určitě originální kniha, nebo jak ji popisujes, nenapada me nic podobného,co jsem cetla. Diky za recenzi!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že se mi podařilo někomu rozšířit obzory... Já taky vlastně nic podobnýho nečetla... :) Já děkuju za milý komentář ;)

      Vymazat

Budu ráda za každý komentář a budu se snažit na něj odpovědět! Uvítám nápad, radu i kritiku... můžete mi napsat i na irena.kadava@gmail.com