pondělí 15. srpna 2016

Láska na druhý pohled | Krycí jméno Verity - recenze

Jak vlastně začalo moje setkání s Verity? Abych tak řekla, úplnou náhodou. Poprvé jsem o knížce zaslechla na nějakém blogu (bohužel si nevzpomenu, který z mých oblíbených blogů to byl) brzy po tom, co knížka vyšla. Myslím, že jsem si tenkrát říkala: To nebude nic pro mě, to nemá cenu a článek s recenzní ani nerozklikla. Taky si uvědomuju, že jsem někde viděla soutěž o tuhle knihu, ale taky jsem ji přešla... pak plynul čas, hodně času... v pondělí jsem šla s mamkou nakupovat a že se cestou stavíme do knihovny, protože mamka musí něco vrátit. Nejdřív jsem litovala, že jsem to netušila dřív, abych mohla vrátit některou dočtenou knížku, ale potom jsem si řekla, že když se jenom kouknu, nic se nestane. V mém oblíbeném T-klubu, kde se nachází asi 90% celé YA literatury v knihovně, jsem v doporučených knihách narazila právě na Krycí jméno Verity. Trochu mě to zmátlo, protože jsem nečekala, že jde o žánr YA. Nakonec jsem to riskla a knížku si se smíšenými pocity odnesla v kabelce :)

Celý děj knížky se odehrává za druhé světové války. Tentokrát už mě to neodradilo (dalšími brutálně skvělými knížkami z druhé světové jsou: V šedých tónech a Zlodějka knih), takže jsem se do čtení nadšeně pustila. Musím poznamenat, že knížce jsem propadla už na první stránce. Celá kniha je rozdělená do dvou částí. První část vypráví o skotské (Pozor! Neplést s anglickou! :D) špiónce, kterou v okupované Francii zajalo gestapo. Julie mi byla sympatická už od první stránky, kdy si naprosto jasně přizná, že je srab. Nesnaží se předstírat odvahu a místo zbytečných gest plných svobody se nechá uplatit oblečením. Ostatní uvěznění ji považují za kolaborantku a vysoce jí pohrdají. Ona si místo mučení vyprosí papír a pero a rozhodne se napsat písemné přiznání. Rozhodne se napsat pravdu. Ale bude to jiná pravda, než jakou ostatní čekají.
(Fräulein Engelová po mně chce, abych sem kapitánu von Lindenovi připsala, že jsem zbůhdarma vyplýtvala dvacet minut, protože v tomhle místě jsem sezačala tomu svému slabomyslnému vtipu o cibukách smát, až jsem ulomila hrot tužky. Musely jsme počkat, až někdo donese nůž a tužku mi ořeže, protože slečna Engelová mě nesmí nechávat o samotě. Dalších pět minut jsem zabila nářkem nad tím, že se hrot zlomil znovu, jenže slečna E. mi pak tužku ořezávala hrozně blízko u obličeje a SS-Scharführer Thibaut mi držel hlavu, aby i odřezky lítaly rovnou do očí, což mě příšerně znervózňovalo. Teď se nesměju ani nebrečím a už se snažím tolik netlačit) (str. 16 Verity)
Julie má za úkol napsat co nejvíc o britských letadlech, polohách letišť a tajných operacích, které Británie chystá. Ano, Julie sice ve své výpovědi sem tam zmíní nějaké to letadlo, ale požádejte agentku bez orientačního smyslu, aby vám popsala přesnou polohu letiště (Vidíte to, hlavní hrdinka má stejný anti-orientační smysl jako já :D). Místo přesných informací se rozhodne napsat příběh. Příběh svojí nejlepší kamarádky Maddie, která je pilotka a dovezla ji do francouzské Ormanie. Líbilo se mi, jak Julie dokázala celý příběh napsat z pohledu Maddie a sama sebe v příběhu zmínila jen jako vedlejší postavu.
Maddie byla konečně ve svém živlu. Nevadil jí, že žila pod dočista jiným nebem - tady byla obloha plná balonových kotvicích lan, překážek a vojenských letadel a často taky psího počasí. Maddie byla ve svém živlu a jejím živlem byl vzduch. (str. 98 Verity)
Příběh psaný střídavě na luxusní dopisní papír bývalého hotelu, kde ji vězní, na recepty nějakého židovského doktora nebo na archy notových skladeb, je pravdivý a Julie dojemné scény se svojí nejlepší kamarádkou, která se svým letadlem nejspíš uhořela, prokládá vtipnými poznámkami o jejích věznitelích. Strašně jsem ji obdivovala za to, že i takovéhle šílené patové situaci neztrácela smysl pro humor, a udiveně shledávala, že se u knížky často zasměju i nahlas. Neskutečně mi sedl autorčin styl psaní a já se od knížky vůbec nemohla odtrhnout. Naprosto jsem ji hltala v jednom kuse, takže musím přiznat, že čtivost jí rozhodně nechybí. Nedokážu pochopit, jak někdo může tvrdit, že mu první část přišla zdlouhavá nebo nudná... :)
Je to jako sledovat Romea, jak pije jed. Pokaždé když se na to díváte, vás přemůže bláhová naděje, že se Julie třeba vzbudí a zarazí ho. Pokaždé se vám chce vykřiknout: "Počkej prosím tě chvilku, ty pitomče!" A ona pak otevře oči. "Hej, ta huso, otevři ty oči, vzbuď se! Ne, že zase umřeš!" Ale pokaždé to dopadne stejně. (str. 158 Verity)
Druhá část z pohledu Maddie se mi četla trochu hůř. Nebylo to tím, že by byla hůř napsaná. Jenom jsem se nemohla smířit s tím, že vypravování Julie skončilo. Ukazuje se, že Maddie s letadlem sice nabourala, ale fotky uhořelého pilota byly jen nastrčené a Maddie zachránila jedna francouzská rodinka, která má co do činění s povstáním a tak se rozhodnou, že Julii, kterou tady všichni znají jen pod krycím jménem Verity, musí najít.
Jestli mě chytnou, jak si tohle píšu, tak si to odskáču, a je jedno, jesti to budou Němci, Francouzi nebo Britové. Dokoncei s Američany to vyjde nastejno. Nesmím si vůbec nic zapisovat. VOJENSKÝ SOUD. Jenže já nemám nic jiného na práci, a navíc mám nejúžasnější pero na světě - Eterpen, ve špičce má kuličku a je plné rychle schnoucího tiskařského inkoustu. (str. 190 Kittyhawk)
Styl psaní autorky se v druhé části nezměnil, což je sice dobře, protože její styl mě neskutečně chytnul a už mi ani nevadilo, že příběh vypráví někdo jiný, ale na druhou stranu nebylo rozlišené uvažování obou děvčat, takže mi jejich postavy trochu splývaly. V druhé části z pohledu Kittyhawka dojde k nečekaným odhalením a propojením obou částí. Taky se může ukázat, že první část není úplně taková, jaká se na první pohled zdála. Zatímco Julie se v první části zaměřuje především na minulost a pokračování jejich společného příběhu zamrzlo v bodě, kdy Julii zajali, s Maddie se příběh konečně dává do pohybu a spěje ke konci. K tomu bych mohla říct snad jedině, že jsem ho nečekala.
Je neuvěřitelné, jaké tanečky dělali kolem těch slepic na každé kontrole. Každá měla dokonce své doklady, na rozdíl ode mě. (str. 218 Kittyhawk)
Zajímavostí celé knížky je úplná absence jakékoliv romantické linky. Ze začátku jsem netušila, jak tohle chce autorka dokázat, ale výsledek předčil mé očekávání a oproti často přeslazeným YA to byla příjemná změna. Julii i Madie si neuvěřitelně rychle oblíbíte. Možná se mezi vámi najde nějaký šťoural, který bude chtít znát historickou přesnost. Upřímně nevím, nejsem odborník, ale řekla bych, že příběh nestaví na historii, spíš na přátelství - přátelství s historickou situací v pozadí. Na rozdíl od většiny ostatních mi nevadily popisy letadel a jiných technických vymožeností té doby, protože se jich v knížce vyskytovalo opravdu pomálu a navíc ani nebyly nijak odborné. Věřím, ale v jejich naprostou přesnost, protože sama autorka má ráda létání a některé scény mohou být určitě inspirované jejími vlastními zážitky, i když ne asi ty válečné.
Obě nás to rozesmálo. Asi jsme byly trochu v rauši - nafrčené benzedrinem jsme se za měsíčního svitu kodrcaly francouzskou krajinou a lidi, které jsme měly rády a s nimiž jme spolupracovaly, kolem nás mizeli jako vyhořelé prskavky. Těžko si představit, jak bychom dopadly, kdybychom někoho potkaly - připadaly jsme si plné života a neporazitelné. (str. 225 Kittyhawk)
Knížka ve mně vyvolala nekonečné množství pocitů a já si myslím, že si zaslouží být čtená. Myslím, že zaujme klidně i mladé lidi, kteří by rádi vyzkoušeli změnu oproti klasickým YA. Nikdo rozhodně neprohloupí, když po ní sáhne, takže doufám, že jsem třeba některé z vás inspirovala k přečtení :)

Autor: Elizabeth Wein
Originální název: Code name Verity
Série: -
Rok vydání: USA 2012 / ČR 2015
Nakladatelství: CooBoo
Překladatel: Petr Eliáš
Žánr: Young Adult, historický - 2. světová válka, 
Počet stran: 308

Moje hodnocení: 99,5%

Mimo téma se opět musím omluvit, že jsem ani v druhé polovině prázdnin nevěnovala blogu patřičnou pozornost... v srpnu se mi totiž naskládaly všechny dovolené, tábory a jiné akce... takže čtení a recenzí jsem zase tolik nestihla... ale chystá se vandr knižních blogerů a do září se tady snad zase objevím v plné polní :) :) :) budu mít co dělat, abych tu všechny svoje resty dohnala :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Budu ráda za každý komentář a budu se snažit na něj odpovědět! Uvítám nápad, radu i kritiku... můžete mi napsat i na irena.kadava@gmail.com