Geniální matematička s bratrem, co spáchal sebevraždu | Kdybychom se neviděli - recenze

Na začátku chci ještě jednou poděkovat Marky za její neuvěřitelně pozitivní recenzi :) :) :) a obyčejné náhodě, která mě ke knížce v knihovně přivedla :). Tahle knížka byla jedním slovem skvělá... Tahle je jednou z těch, na které se nezapomíná <3 Příběh mírně inspirovaný životním osudem autorky je opravdu zvláštní, emotivní, svým způsobem krásný a navíc plný matematiky...

Takže na rovinu jsem se ještě nesetkala s hlavní hrdinkou, která by byla šprtka :) Lex je skvělá, baví ji matematika, chodí do matematického kroužku a hlásí se na jednu z nejlepších matematických škol, mimo to má skvělé kamarády a přítele, kterému vyznává lásku pomocí matematických vzorců. Taky má skvělého mladšího bratra, se kterým dobře vychází, který hraje basketbal a má rád muziku... teda tohle všechno měla, než Tyler spáchal sebevraždu.

"To není důležité," chlácholí mě, ale nemyslí to vážně. Táta v jednom kuse mluví o tom, jak člověk musí tvrdě pracovat, aby byl nejlepší, ve všem vynikal a dosáhl na vrchol - mít nejlepší známky, nejlepší vzdělání a nejlepší práci, aby naplno využil svůj potenciál, což si přeložím jako: aby jeden neskončil jako rozvedený účetní v Nebrasce se dvěma dětmi (moment, teď už vlastně jen s jedním), když by mohl být něčím daleko víc. (str. 44)

Teď je prostě jenom sestra sebevraha. Ostatní lidé ji buď ignorují nebo strašně litují a na každém kroku vyjadřují upřímnou soustrast... tohle Lex nechce, nikdo ji nechápe, takže se nakonec odcizí přátelům a s přítelem se rozejde.

Já + Steven + randění = spontánní vznícení (str. 88)

Lex taky píše... co? Deník, ne že by byla nějaká spisovatelka, ale psaní do malého koženého zápisníku dostane jako domácí úkol od svého terapeuta Davea (jako alternativu k práškům).  Líbilo se mi, že byla kniha proložená deníkovými zápisky, prostřednictvím kterých jsme zjišťovali více o Lex, jaká byla předtím, jejích kamarádech a jiných zájmech a hlavně o jejím sourozeneckém vztahu s Tylerem.

Se Stevenem jsem měla strávit šest měsíců, na den přesně šest měsíců, 183 dní polibků, než došlo k další úpravě rovnice. (str. 89)

Alexis mi v hlavní úloze opravdu sedla, vlastně se jí maličko podobám: jsem takový ten typ šprtky (teda ne přímo přes matematiku, ale obecně), nosím brýle, dlouho mi trvalo, než některá sprostá slova začala z mojí pusy znít přirozeně (To dáš Lex!), ráda čtu, ale pochopitelně ne o matematice, mám mladšího (vlastně i staršího) bratra, který hraje basketbal, ale nemyslím si, že by se chtěl zabít... Ostatní postavy jsem si vážně oblíbila: Lexina přítele Stevena, který je stejný génius jako ona (a navíc rychločtenář :D), jednoznačně Tylera, protože nebýt toho, co se stalo, mohl být skvělým bráchou, Lexinu praštěnou kamarádku z dětství Sadie, která má oblibu v duchařinách a běhání, Tylerovu bývalou přítelkyni Ashley, která je roztleskávačka, jednoho z Tylerových nejlepších kamarádů Damiena... tady bych mohla pokračovat donekonečna, protože si nemůžu vybavit ani jednu nesnesitelnou postavu.

Vážená mimozemská raso v daleké budoucnosti, nečtěte prosím tenhle deník jako ukázkový příklad života typického lidského adolescenta . Rozhasím váš výzkum na celé příští roky. Vlastně bude nejlepší, když budete to, co je tu napsané, jednoduše a úplně ignorovat. Pokud jste tak dosud neučinili, prosím nevyhlazujte lidskou rasu. Umíme být okouzlující. S úctou Vaše Alexis P. Riggsová (str. 150)

Lex s Tyem nežili v úplné rodině, rodiče se rozvedli a táta si našel přítelkyni, navíc o ně nejeví zrovna valný zájem... mohl to být jeden z důvodů, proč se Ty oddělal? Lex má docela vážné podezření, že se zbláznila. Její vědecko-logicky uvažující mozek nedokáže pochopit, jak je možné, že vídá Tylerova ducha. Navíc Lex vždycky místo lásky věřila na matematiku, biologii a chemii. A co všechno odstartuje nepřečtená esemeska, zmizelé fotky, nebo dopis v zásuvce psacího stolu...?

Ty peníze si vezmu. Říkám jim daň z mizerného otcovství a necítím kvůli tomu žádné výčitky, protože většinu úspor, které rodiče odložili na má vysokoškolská studia, zhltl jejich rozvod.  (str. 152)

Knížka rozhodně není veselá už svým tématem, i když šťastné chvilky se také najdou. Na Kdybychom se neviděli se mi kromě celé knížky opravdu líbil závěr, za což jsem strašně vděčná, protože u některých knížek se mi líbí průběh a v závěru to jaksi není ono, tady to bylo opravdu hezky uzavřené. Narozdíl od jiných knížek nějak nedokážu popsat, proč jsem se do téhle knížky zamilovala... opravdu nevím... možná proto, že je to pravdivé? 

Dojdu ke dveřím a otevřu je. Za nimi stojí Steven s deníkem v ruce. Vypadá zničeně, má zarudlé oči a vlasy nad čelem má celé rozcuchané, jako by se za ně tahal. Steven je rychločtenář. Na to jsem zapomněla. (str. 343) 

Knížka má jednoduchou, ale opravdu výstižnou obálku <3

Napadlo mě, že bych si přála, aby cestování v čase byla uskutečnitelná možnost. Kdybych mohla vyrobit stroj času, vrátila bych se do toho okamžiku a odpověděla bych na tu esemesku. Zachránila bych ho. (str. 337)

Nevím jestli moje recenze dává úplně smysl a vystihuje to, co jsem při čtení cítila, ale snažila jsem se. V tomhle případě rozhodně platí, že je lepší si knížku přečíst a udělat si vlastní názor. 

Autor: Cynthia Hand

Originální název: The Last Time We Say Goodbye

Série: -

Rok vydání: USA 2015 / ČR 2015

Nakladatelství: CooBoo

Překladatel: Ivana Svobodová

Žánr: Young Adult

Počet stran: 350

Moje hodnocení: 91%