středa 20. dubna 2016

Jablečný koláč naděje - recenze

Každý z nás má nějaké záliby, třeba sport, hraní na hudební nástroj nebo kreslení... ale patří k zálibě někoho z vás pečení jablečných koláčů? Oskar Dunleavy peče ty nejlepší koláče široko daleko. Nejspíš proto, že ty koláče nejsou obyčejné, voní jablky a skořicí a hlavně dodávají naději...

Oskar a Meg byli nejspíš ti nejlepší kamarádi pod sluncem. Každý den seděli v oknech a povídali si až do noci, až dokud se Megini rodiče nerozhodli přestěhovat z Irska na Nový Zéland. Oskar ji povzbuzuje, aby si své dobrodružství v nové zemi užila a slibuje jí, že si budou psát. Poté, co už spolu nějakou dobu nejsou v kontaktu Meg dostane zprávu, že se její (tak trochu bývalý) nejlepší kamarád pohřešuje, nebo je možná dokonce mrtvý... Jen Meg a Oskarův mladší bráška Stevie, který je na vozíku, věří, že Oskar žije...

Podle záznamů si Oskar vzal z garáže svoje staré horské kolo a vyrazil k Hallow Bridge, jehož světla vždycky vypadají, jako by na vás mrkala. Lidé říkali, že nejspíš sjel z konce mola a vrhnul se do moře. "Existuje nějaký důkaz, že to udělal? Svědčí o tom něco?" ptali jsme se Steviem sebe navzájem, když jsme se setkali tu půlnoc po Oskarově mši. (str. 19)
Tak nějak jsem doufala, že to bude napínavé, ale já jsem konec uhodla už asi po čtvrtině knížky. Možná proto, že jsem viděla do hlavy oběma hlavním hrdinům? Za všechno mohl tak trochu vlastně ten dopis (nebo možná Megina pitomost?) Mě by určitě nenapadlo schovat si dopis pod matraci, obzvlášť když se bude dům pronajímat, ale Meg to můžeme odpustit, protože jí bylo teprve čtrnáct. (tím nechci nijak urazit mladší čtenáře :) )To mi tak trochu na knížce vadilo. Kdybych ji četla před tím rokem nebo dvěma, nejspíš bych ji vynášela do nebes, ale teď ji hodnotím spíš jako naivní a předvídatelnou... 

Ale abych se vrátila k tomu dopisu... nebo mám raději rovnou napsat milostnému dopisu? Než Meg odjede, rozhodne se Oskarovi napsat dopis a sdělit mu, co k němu cítí, ale nakonec se po dlouhém váhání rozhodne mu dopis do schránky nehodit, aby tím neohrozila jejich přátelství, a místo toho ho raději zastrčí pod matraci ve svém pokoji... (a to je přesně ta fáze, kdy si říkáte: Proč mu ho sakra nedala, mohlo to být jednodušší? Ale na druhou stranu: O čem by to jinak bylo... :D)

Naneštěstí se do Megina domu nastěhuje protivná, ale krásná holka Paloma, která se samozřejmě začne kamarádit s Oskarem... Ale co by se stalo, kdyby mu předala dopis od Meg? A co by se mohlo stát, kdyby mu Paloma předala úplně jiný dopis?
"Co se děje, Palomo?" "Proč si myslíš, že se něco děje?" "Ani nevím, jen že vypadáš tak hrozivě a naštvaně." Přestala vyklepávat matraci a usmála se na mě. "Možná proto, že nejsem zvyklá, že mě kluci odmítají." Zasmála se vysokým ostrým smíchem, který vůbec nezněl jako od ní. Chtěl jsem něco říct, ale ona mi položila prst na rty a podmanivě sladkým hlasem pronesla: "Oskare, nemusíš mi na to nic říkat, dělala jsem si jen legraci." "To je mi jasný," odpověděl jsem, ale takováhle legrace, kterou mi právě předvedla Paloma, mi připadala trochu hořká. Jako by člověk kousl do trpkého ovoce a v jeho hrubém středu pochopil, že jsou v něm ukryté stovky jadérek pravdy. (str. 58, 59)
Na knížce musím hodnotit zajímavý námět (Ty jablečné koláče byly fakt skvělé, vlastně jsem celou dobu tajně doufala, že bude někde na konci recept, ale nebyl.) a moc pěkné grafické zpracování. Jen po přečtení jsem zjistila, co mi na knížce asi nejvíc vadilo. Byly to jednodušší charaktery postav, takže hned bylo jasné, kdo stojí na které straně (Oskar byl strašně hodný, Meg tak trochu zmatená, ale milá a hodná puberťačka, Paloma prvotřídní mrcha atd.).

Dokonce mám jednu vtipnou historku: Taky si někdy zjišťujete kolik má knížka kapitol? Pak není nic jednoduššího než nalistovat na konec a zjistit číslo poslední kapitoly, ale jenom pokud nečtete zrovna tuhle knížku... Takže když jsem nalistovala příslušnou stránku místo označení číslem mě čekal nápis Poslední kousek (kapitoly v knížce jsou nazvány jako kousky... nejspíš toho božského jablečného koláče).

Je mi líto, že knížku hodnotím slaběji, ale při čtení má velkou roli i načasování a já měla poslední dobou romantických, naivních a předvídatelných knížek až po krk. Doufám, že si ji budu moct přečíst někdy v budoucnu znovu a zhodnotit ji líp. Knížku je potřeba, zvlášť pokud máte hodně načteno, brát jako milou oddechovku bez velkých zvratů, přesto ji doporučuji, protože to bylo poměrně příjemné čtení :)

Autor: Sarah Moore Fitzgerald
Originální název: The Apple Tart of Hope
Série: -
Rok vydání: USA 2014 / ČR 2015
Nakladatelství: CooBoo
Překladatel: Karolina Medková
Žánr: Young Adult, Dobrodružné, Pro děti a mládež
Počet stran: 199

Moje hodnocení: 67%


2 komentáře:

  1. Knížka vypadá moc pěkně, i když názvem mě dosud nezlákala k přečtení anotace ani knihy samotné. Tvoje recenze ale vyznívá lákavě :) knihu si schovám do seznamu, až bude chuť na oddechovku.

    Kateřina
    trojtecka.blogspot.cz

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mě naopak názvem zaujala, ale jako oddechovka je moc pěkná :)

      Smazat

Budu ráda za každý komentář a budu se snažit na něj odpovědět! Uvítám nápad, radu i kritiku... můžete mi napsat i na irena.kadava@gmail.com